Proč nejsme obyčejnou restaurací? Text z FB i s komentáři

Text dnes o maličko delší. Ale upřímný a pravdivý. O nás
PROČ NEJSME OBYČEJNOU RESTAURACÍ

V Rettigovce pracují lidé s hendikepem. Jsou to profíci, na první pohled nic nepoznáte. Ale když se kouknete ještě jednou…PROTO JE RETTIGOVKA JINÁ

Hendikep? To zvládneme…
K dnešnímu dni se nám daří zaměstnávat 14 lidí s různými typy hendikepu a různě dlouhými úvazky. Výzvou pro nás bylo, když se o práci v Rettigovce ucházela Bětka – slečna se sluchovým i řečovým postižením – „hluchoněmá“. O jejích pracovních kvalitách jsme byli přesvědčeni. Ale co my? Zvládneme to? Domluvíme se? Zvládli! Domluvili! Musíme klást důraz na jasné vyjadřování, používat jednoduché pojmy, komunikovat pomocí obrázků, gestikulace. Bětka nás naučila jak ve znakové řeči říct „Nestíhám“, „Pomoz mi“ ale taky třeba „Jdi do prčic“ . Přesto někdy nastávají situace, které mohou působit komicky. Bětku oslovujeme, voláme na ni, i když je k nám zády…a ono nic… Jsme zvyklí komunikovat pomocí slov. Bětka nás učí hledat nové způsoby, přemýšlet co říkáme, a jak to říkáme.

Několik dalších zaměstnanců má postižení pohybového aparátu. „Marodí se zády, klouby…“ Proto je nutné vyjít jim vstříc možností zkrácených úvazků. Někdy je fuška naplánovat směnu, kde jeden bude 6 hodin, další dva po třech hodinách, další 4 hodiny, někdo vydrží jen 1. Kuchyň není nafukovací, přesto je třeba to udělat tak, aby zde personál mohl „střídat disciplíny“. Chvíli stát, pak pracovat v sedě, něco někam odnést, projít se. Do toho je třeba hlídat věci provozního charakteru – termín zkalibrování váhy, objednávky, nádobí….Možná na vás někdy naše kuchyň působí jako zmatek a hemžení v mraveništi, ale věřte, jinak to u nás při vší dobré vůli nejde.

Máme též kolegy s mentálním postižením. Svou práci dělají, jak nejlépe dokážou. Při komunikaci s nimi, víc než kdy jindy, musíme dávat pozor na to, aby naše instrukce byly naprosto jasné. Třeba taková věta: „Ke kuřeti je dnes salát“ může vyvolat u člověka s mentálním hendikepem velké rozpaky. „Mám přinést hlávku salátu?“ Nebo ty okurky nastrouhané v mističce?“. S takovými situacemi se setkáváme. A nezbývá nic, než pomalu a trpělivě vysvětlovat. V provozu „normální“ restaurace nepředstavitelné, u nás běžná praxe. Ano, i v tom je kouzlo naší práce.

Naši kolegové s duševním postižením jsou „dobrými dušemi“ Rettigovky. Svoji práci dělají na 100 procent. Mnohdy na víc. Ve snaze být zdvořilí k zákazníkům občas věci prostě překombinují. Kupříkladu věta jednoho z nic: „Nechci vás vyhánět, ale dáte si ještě něco?“ měla vyjádřit jeho zájem o hosta, nabídku kávy či zákusku po obědě… ale mohla vyznět úplně jinak. Naštěstí se jednalo o naše stálé hosty a situaci vzali s humorem. Osoby s duševním postižením trpí úzkostmi – z lidí, z konfliktů, z nezdaru… Dovedete si představit, jak obtížná situace pro ně musí denně nastávat, když mají hostům podat jídlo? Když se něco nepodaří? Jak se musí překonávat? Je to dennodenní boj sama se sebou. Pro nás, jako pro kolegy, práce s člověkem s duševním postižením znamená snažit se vytvářet příjemnou pracovní atmosféru bez zvyšování hlasu, vytýkání drobností. V běžné restauraci si šéfkuchař či vrchní číšník na podřízené zařve, srovná do latě a oni makají, podávají očekávaný výkon. U nás na to musíme jinak. Učíme se ovládnout sami sebe, nekřičet, přátelsky vysvětlovat.

Proto jsme restaurace „jako žádná jiná“ – U nás se nekřičí. Přestože často nastávají ohrožující situace – ráno někdo nepřijde vzhledem k zdravotnímu stavu do práce – nemáme náhradu – stihneme uvařit? – musíme zůstat v klidu (aspoň naoko). Všechny změny (jiné talíře, nové utěrky na nádobí, nové přístroje v kuchyni) vysvětlujeme našim zaměstnancům mnohem déle, aby porozuměli, pochopili. Mnohdy sami spěcháme a nevyjádříme se přesně: „Zabal pánovi dvě buchty“ – zní jako jasná instrukce. Buchty leží na talířku. Kolega dlouho nejde. V kuchyni totiž přemýšlí, zda zabalit i s talířkem či bez něj. Naše chyba. Instrukce měla znít: „Přendej dvě buchty na papírový tácek a zabal je“.

Profesionálové s hendikepem
„Jak vy v té Litomyšli fungujete? Chodí lidé do restaurace, kde pracují osoby s hendikepem?“ Na tyto otázky odpovídáme poměrně často. A rádi. Nejen že umožňujeme těmto lidem pracovat, zažít pocit užitečnosti, vlastních vydělaných peněz… ale též se nám daří ukázat veřejnosti, že hendikep není překážkou v komunikaci, pracovitosti, lidskosti. Naši hosté nás berou jako profíky, jako restauraci, kam nechodí z dobročinnosti. A vytýkají, když něco není, jak má být. A oprávněně! Děkujeme, že (i přes všechny naše hendikepy) nás nelitujete, že nás berete jako restaurační tým, který umí. A ještě jednou děkujeme – za vaši shovívavost a trpělivost, když se něco nepovede, nestíhá. V tom je Rettigovka jedinečná – snažíme se být profesionálním týmem lidí s hendikepem.

Fotka uživatele Rettigovka.
Oslovení lidé (4.505)
 
 
To se líbí uživatelům Kamil Novotný, Jarmila Rožková, Eva Bártová a dalším (57).
Komentáře (5)
 
Jana Poliačiková
Jana Poliačiková úúúžasné !!! takových zařízení více- a hlavně to prostředí dělají ty lidičky co se kolem točí, všechno zařizují, prostě aby to fungovalo, tak jak má, Váš obdiv a hodně úspěchů dál , prostě pokračujte :-))))
Rettigovka
Rettigovka Děkujeme za Vaše slova podpory. Moc to pro nás znamená.
Dana Šedá
Dana Šedá Člověk se nad tím vším normálně nezamýšlí, nepřemýšlí o tom, jak těžké je pracovat v takové neobyčejné restauraci. Díky proto za krásný článek o vaší skvělé partě lidiček. Budu si vás všech vážit ještě víc. Jste prostě jedničky. Tak hodně úspěchů v novém roce a hlavně hodně spokojených zákazníků Emotikona grin.
Rettigovka Díky za Vaši podporu. Je fajn mít kolem lidi, jako jste Vy. Emotikona smile
Kateřina Zelená
Kateřina Zelená V dubnu mám v plánu rodinný výlet do Litomyšle, určitě se k vám přijdeme podívat! Emotikona smile
Rettigovka Super, budeme se těšit!
Jana Brokešová
Jana Brokešová Moc zdravim, napsane pravdive a to je to krasne. jste skvely
Veronika Cachro
Veronika Cachro Moc krásně napsané : ) velký obdiv pro vás všechny jak úžasně vše zvládate , vyzařuje z vás všech příjemná energie i když to pro vás není zrovna jednoduché…… za to vám patří velké dík… jen tak dál držím pěstí : )

Rettigovka ve Všeradicích

„Co jet společně na výlet?“ navrhla nám v Komuniké naše kolegyně Vendula. Kam? Přece do Všeradic!

P1030488Litomyšlská restaurace Rettigovka nese jméno Magdaleny Dobromily, používá suroviny její doby. V Litomyšli tato slavná kuchařka zemřela a je zde pochována. .Proto jsme se vydali na  začátek její cesty… Do místa, kde se tato výrazná dáma, národní buditelka a autorka slavné kuchařky narodila. V sobotu 14. 11. se všichni scházíme, nasedáme do auta a vyrážíme na 215 km dlouhou cestu za svoji patronkou. Jak to ve Všeradicích bude vypadat? Jak tam vaří?  Ve vzduchu je spousta otázek.  Jsou ale okamžitě zapomenuty s prvními větami a salvami smíchu.

První zastávka je v Mc Donaldu. Pro někoho zážitek. Obhlídka „konkurence“.  Gastronomicky fast food neohromil, kávu měli dobrou. Všeradice už se blíží a my jsme napjatí.

Ve Všeradickém dvoře parkujeme přesně v 11:30. Mnohým není úplně dobře, serpentýnky udělaly své.  Ale držíme se. Těšíme se na místní speciality. Na jídlo jsme přece odborníci, na odkaz paní Magdaleny obzvláště! Podávala se husička se zelím a bramborovými knedlíky, bramborové placky s husím prsem a švestkovou omáčkou, husí prsíčka se šouletem, vepřová panenka, plněné kuřecí prso a  ragů z žampionů.  Restaurace nás překvapila svými velkými prostory, inu jsme zvyklí na malou, útulnou Rettigovku.  Po obědě si každý si pak koupil místní Všeradické pivko, aby potěšil své blízké a vyrazili jsme do místního muzea. Jak jinak – zaměřeného na jídlo, vaření a předměty s ním spojené.

 

Co si odvážíme z výletu?  Zážitek z cestování, z dobrého jídla, přiblížení se o kousek „naší Magdalence“, ale taky dobrý pocit z toho, že když chceme, zvládneme mnohé. V Rettigovce pracuje skvělá parta lidí s různými hendikepy. Se sluchově postiženou Bětkou komunikujeme pomocí mobilu, lidé s bolavými zády si občas musí chvíli sednout. Lidušce je třeba dávat krátké, jasné instrukce, někdy potřebujeme vše důležité zopakovat nejméně dvakrát…. Ale máme všichni svoji práci moc rádi, děláme, co můžeme. A navzdory našim hendikepům budeme dál vařit a servírovat lahodná jídla z tradičních surovin. A budeme zkoušet nové věci! Stejně jako Magdalena Dobromila Rettigová.

 

Za kolektiv Rettigovky napsala Olga Radimecká

Proč právě Rettigovka?

V Rettigovce jsem zaměstnán již rok a čtyři měsíce a jsem zde velmi spokojený. Důvody, proč zde pracuji, a jaká životní cesta mě sem přivedla, se pokusím přiblížit v mém příběhu.

Za každou správnou životní změnou stojí žena, nejinak tomu bylo i v mém případě. Popravdě byla to spíše má vlastní hloupost. Úraz elektrickým proudem, který jsem utrpěl v roce 2000 při zamilované procházce s mou první přítelkyní, považuji za velký životní zvrat a ukazatel směru mého následujícího života. Šli jsme se tehdy projít přes vlakové nádraží v Jihlavě, kde jsme oba studovali Střední uměleckou školu grafickou. Dodnes nevím, proč jsem to udělal, ale vylezl jsem na střechu odstaveného vlaku a dostal zásah 22 000 V z troleje nade mnou. Následovala léčba popálenin v nemocnici a v lázních, kde jsem setkal se s lidmi se stejným, nebo jinak zajímavým osudem. Po roce odkladu jsem se vrátil dokončit studia, během této doby (po rozchodu s onou první slečnou) jsem se v rodné Litomyšli seznámil se svou druhou přítelkyní. Po maturitě jsme se oba rozhodli studovat v Praze, kde jsme spolu dočasně sdíleli i pronajatý byt. Píši dočasně, protože po roce v Praze přišla první ataka mé nemoci – schizofrenie.

Tehdy se mělo za to, že se jedná o posttraumatický syndrom – o dozvuky mého úrazu. Přítelkyně se se mnou rozešla, já se po určitou dobu léčil. Avšak můj mladý nerozvážný rozum mi poradil vysadit léky, což jsem učinil.

Začal jsem studovat dvouletý studijní program arteterapie na Masarykově Univerzitě v Brně, po jeho zdárném dokončení jsem následně našel zaměstnání v Chotovicích u Litomyšle. Zde mě přijali jako výtvarníka do denního stacionáře pro převážně mentálně handicapované lidi.

Avšak během následujících dvou a půl let se v mém životě událo spoustu událostí neslučitelných s mým psychickým stavem. Dostavila se druhá ataka mé nemoci. V práci jsem za dramatických okolností skončil a následně dostal invalidní důchod třetího stupně. Po dohodě s bývalými kolegy a paní ředitelkou jsem nastoupil jako klient do výše zmíněného stacionáře, abych nemusel trávit doma čas osamoceně a nesmysluplně. Časem jsem však přes to, jak se ke mně všichni hezky chovali, začal poznávat, že toto pro mě nebude to správné řešení, neboť mě zdejší program nijak dál nerozvíjel.

Pobyt v Chotovicích jsem omezil a začal pravidelně dojíždět do Poličského centra pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním – Otevřené dveře. Odtud byl již krátký krok ke dni, kdy mi paní Vendula Renzová a paní Alena Fiedlerová nabídly práci v Rettigovce.

Nejprve jsem měl o sobě pochybnosti. Obával jsem se, že danou práci nezvládnu. Tyto obavy se asi po 10 minutách rozplynuly a vystřídalo je čiročisté nadšení. Do Rettigovky jsem se těšil jako malej kluk. Od prvního dne zažívám v Retttigovce jedno velké dobrodružství. Setkávám se zde se zdravými lidmi, s lidmi s podobnými obtížemi jako mám já, ale hlavně mám pocit, že můj život je naplněn dobrou prací, po práci dobrými kamarády a rodinou. Prostě je mi teď dobře na duši i na srdci. Má nemoc se díky všem těmto skutečnostem a pravidelnému užívání léků stabilizovala, já se tak v rámci možností můžu těšit ze zdravého a naplněného života.

Tímto bych chtěl Aleně a Vendule poděkovat za úžasnou životní příležitost a možnost jak se cítit sám sobě a společnosti prospěšný. Takže ať žijeme, ať žije Rettigovka!

Pavel