V Rettigovce jsem zaměstnán již rok a čtyři měsíce a jsem zde velmi spokojený. Důvody, proč zde pracuji, a jaká životní cesta mě sem přivedla, se pokusím přiblížit v mém příběhu.
Za každou správnou životní změnou stojí žena, nejinak tomu bylo i v mém případě. Popravdě byla to spíše má vlastní hloupost. Úraz elektrickým proudem, který jsem utrpěl v roce 2000 při zamilované procházce s mou první přítelkyní, považuji za velký životní zvrat a ukazatel směru mého následujícího života. Šli jsme se tehdy projít přes vlakové nádraží v Jihlavě, kde jsme oba studovali Střední uměleckou školu grafickou. Dodnes nevím, proč jsem to udělal, ale vylezl jsem na střechu odstaveného vlaku a dostal zásah 22 000 V z troleje nade mnou. Následovala léčba popálenin v nemocnici a v lázních, kde jsem setkal se s lidmi se stejným, nebo jinak zajímavým osudem. Po roce odkladu jsem se vrátil dokončit studia, během této doby (po rozchodu s onou první slečnou) jsem se v rodné Litomyšli seznámil se svou druhou přítelkyní. Po maturitě jsme se oba rozhodli studovat v Praze, kde jsme spolu dočasně sdíleli i pronajatý byt. Píši dočasně, protože po roce v Praze přišla první ataka mé nemoci – schizofrenie.
Tehdy se mělo za to, že se jedná o posttraumatický syndrom – o dozvuky mého úrazu. Přítelkyně se se mnou rozešla, já se po určitou dobu léčil. Avšak můj mladý nerozvážný rozum mi poradil vysadit léky, což jsem učinil.
Začal jsem studovat dvouletý studijní program arteterapie na Masarykově Univerzitě v Brně, po jeho zdárném dokončení jsem následně našel zaměstnání v Chotovicích u Litomyšle. Zde mě přijali jako výtvarníka do denního stacionáře pro převážně mentálně handicapované lidi.
Avšak během následujících dvou a půl let se v mém životě událo spoustu událostí neslučitelných s mým psychickým stavem. Dostavila se druhá ataka mé nemoci. V práci jsem za dramatických okolností skončil a následně dostal invalidní důchod třetího stupně. Po dohodě s bývalými kolegy a paní ředitelkou jsem nastoupil jako klient do výše zmíněného stacionáře, abych nemusel trávit doma čas osamoceně a nesmysluplně. Časem jsem však přes to, jak se ke mně všichni hezky chovali, začal poznávat, že toto pro mě nebude to správné řešení, neboť mě zdejší program nijak dál nerozvíjel.
Pobyt v Chotovicích jsem omezil a začal pravidelně dojíždět do Poličského centra pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním – Otevřené dveře. Odtud byl již krátký krok ke dni, kdy mi paní Vendula Renzová a paní Alena Fiedlerová nabídly práci v Rettigovce.
Nejprve jsem měl o sobě pochybnosti. Obával jsem se, že danou práci nezvládnu. Tyto obavy se asi po 10 minutách rozplynuly a vystřídalo je čiročisté nadšení. Do Rettigovky jsem se těšil jako malej kluk. Od prvního dne zažívám v Retttigovce jedno velké dobrodružství. Setkávám se zde se zdravými lidmi, s lidmi s podobnými obtížemi jako mám já, ale hlavně mám pocit, že můj život je naplněn dobrou prací, po práci dobrými kamarády a rodinou. Prostě je mi teď dobře na duši i na srdci. Má nemoc se díky všem těmto skutečnostem a pravidelnému užívání léků stabilizovala, já se tak v rámci možností můžu těšit ze zdravého a naplněného života.
Tímto bych chtěl Aleně a Vendule poděkovat za úžasnou životní příležitost a možnost jak se cítit sám sobě a společnosti prospěšný. Takže ať žijeme, ať žije Rettigovka!
Pavel